V období mezi říjnem a prosincem se medvědi odeberou k zimnímu klidu. Zpravidla si pro tento účel vyhrabou brloh, který často užívají několik let. Posloužit jim mohou také přírodní jeskyně nebo skalní trhliny. Před nástupem zimy si své obydlí vyloží travou, listím, kapradím, mechy a lišejníky. Takovým způsobem tady mohou dobře podřimovat, protože medvědi nemají takový hluboký zimní spánek, jako například ježek. Medvědi sice zpomalí svou srdeční a tepovou frekvenci, ale mohou se snadno probudit, a díky tomu odvrátit nepřátelský útok.

Před nástupem zimního klidu si musí dostatečným přísunem potravy vytvořit pořádnou vrstvu tuku, protože během zimního klidu ztratí asi třetinu své tělesné hmotnosti. Vědci se ostatně neshodnou na označení zimního klidového stavu medvědů: zimní spánek, zimní klid, strnulost, hibernace – v kurzu je mnoho pojmů. Vždy se ale jedná o úsporu energie v období chybějící nabídky potravy.

Chybně se často předpokládá, že medvědy žene do brlohu chlad, protože oproti nám lidem je medvěd vůči nízkým teplotám, sněhu a mrazu relativně odolný. Využívá bohatého podzimního období, ve kterém je možné sklízet plody s obsahem tuků a cukrů, jako například ořechy, bukvice, semena, bobule nebo podobné plody, aby se vykrmil. V zimě mu tato tuková vrstva umožňuje přežití, a to snížením spotřeby energie. A přesně proto je klidový stav dobrým předpokladem.

Zimní klid medvěda není možné zaměňovat za hluboký spánek malých savců, jako například ježka nebo sviště. Svišť sníží svou látkovou výměnu na desetinu, za minutu má jeden až dva dechy a srdce mu tepe nanejvýš pětkrát. Jeho tělesná teplota klesne na pouhé tři stupně celsia.    

Medvěd redukuje krevní oběh, dýchání a tepovou frekvenci jen do té míry, aby mohl kdykoli bránit svůj brloh. Kdyby snížil teplotu svého několik set kilogramů vážícího těla na tři stupně, už by se sám bez cizí energie nikdy nedostal „do obrátek“. Jak přesně hospodaří se svou energií, jak vypadají teplotní křivky nebo jeho omezená funkce ledvin – to všechno zůstává i nadále zahaleno tajemstvím.

Pro lidskou medicínu jsou ale tyto otázky velmi zajímavé. Když uvážíme, že medvěd leží celé týdny v nezměněné poloze a během té doby se nezmenší jeho kostní ani svalová hmota a kůže se mu přitom také neproleží, dotýkáme se jednoho z největších problémů geriatrie. Pacienti s onemocněním ledvin musí často po celý život docházet na dialýzu, zatímco medvěd dokáže očividně své ledviny podle potřeby „vypínat a zapínat“.

Často se objevují otázky na klíčová data zimního klidu medvědů – například jak dlouho medvědi spí, jak moc se přitom sníží jejich tělesná teplota, kolik kilogramů před zimním klidem přiberou a podobně. Jediné, co k tomu lze spolehlivě říct, je to, že medvědi jsou mimořádní individualisti! To znamená, že se každý medvěd chová jinak stejně tak, jako je jiná každá zima. Jako u každého biologického fenoménu tu panuje vysoká flexibilita. To je také důležité, protože strnulost měla často za následek vymření živočišných druhů při stále se měnících podmínkách životního prostředí.    

Ojediněle existují dokonce medvědi, kteří nedodržují žádný zimní klid, možná proto, že jsou dobrými lovci a specializují se na to, že v zimě si uloví staré, slabé nebo zraněné obyvatele lesa. A nebo se pro sebe naučili využívat alternativní zdroje potravy, jako například krmivo pro srnčí zvěř, zimní plodiny a lidské odpadky. Stejně tak neexistují pevné termíny začátku a konce zimního klidu. Medvěd může využít krátkodobá teplá období, aby si v nepromrzlé lesní zemi nahrabal kořínky, a pak zmizel při opětovném nástupu zimy v brlohu a tam znovu odpočíval.

Často se skutečnost, že medvědi v zajetí dodržují zimní klid, používá jako měřítko toho, jak výběh odpovídá jejich živočišnému druhu. V tomto ohledu vystupují chovatelé vůči sobě téměř jako konkurenti: Čím spí medvědi víc a déle, tím lepší má výběh údajně být. Tato interpretace je sice oprávněná, ale absence zimního klidu není bezpečným indikátorem pro držení, které by nebylo v souladu s tímto živočišným druhem.  

Žádná forma držení v zajetí se nevyrovná přirozenému životu medvědů v divočině – to by musel mít výběh pro každého medvěda plochu několika hektarů. Někteří medvědi snášejí prostředí v oplocení lépe než jiní. Mnoho jich má kvůli deficitům v raném vývoji také natolik silně poškozené chování, že to v jejich životě téměř zcela dominuje.

Rozhodující je svoboda volby: Pokud už musí žít divoká zvířata v zajetí, je minimálně důležité poskytnout jim možnosti sebeurčení.